Smutná...

Beruška na keři půl roku žila,
s Broučkem po svém boku,
po nikom jiném netoužila,
oddávala se lásky toku.

Společně létali skrz celý Svět,
při každém nádherném dni,
cestou usedli na každičký Květ,
měli se rádi, ona Jej a On ji.

Jednou však během jejich letu,
nečekaná Bouře je zastihla,
Broučka, ale i Berušku trochu,
Vlna Nenávisti postihla.

Měli se hrozně rádi,
kam se poděla jejich Láska,
teď budou zas Jen kamarádi,
Berušce se dělá vráska.

Brouček teď svou vytouženou volnost má,
letí si pomalu k Hřibu,
sám nikdy však nejspíš nepozná,
že asi udělal Chybu.

Beruška svůj milovaný keř Lásky opouští,
srdce jí to na kusy trhá,
neví, zda se chyby dopouští,
však zapomenout jí trvá.

"Můj Brouček se už jako Láska má nevrátí,
ale bavit se budeme stále,
nikdo náš společný Osud už nezvrátí,
my budeme žít "spolu" dále".

"Možná bude pro oba lepší
udržet náš hezký Vztah dlouho"

"Jestli dřív neumřu
tou neskutečnou TOUHOU

po Tobě, Broučku..."