Lovec a šelma XXXV.

Na oblohu vyhouplo se slunce,
i když zůstalo v mlžném oparu,
fena odešla by ve chvilence,
jenže lovec chyběl jí do páru.

Pečlivě celé místo prohlédl,
nechtěl jediný detail zanedbat,
pouze zbytky cigaret zahlédl,
zkrátka nic, čeho musel by se bát.

Kouknul na fenku, stála u stromu
a jen čekala na pokyn pána.
"Tak vyraž holka, jdeme zas domů,
den vzbudil se do krásného rána".

Čím víc ke skále se blížili,
tím víc byla fenka nervózní,
nějakou dobu už spolu žili,
tak lehce poznal ten stav na ní.

Zastavil se a kolem rozhlížel,
každý pohyb listí sledoval,
však jen vítr a zpěv ptáků slyšel,
žádný signál, co by ho varoval.

Šli cestou dál, oba ostražití,
najednou ucítil v zádech pohled,
otočil se, jde přece o žití,
musel zjistit, kdo že je ten nohsled.

Nikde nic, kolem krajina klidná,
tak proč jen má ten pocit zvláštní,
skála jako úkryt zdá se vhodná
a pytláci jsou hnáni svou vášní.

Zamířili ke skalní rozsedlině,
prozkoumat ji, zda je neobydlená,
mraky po obloze plynou si líně,
tak snad pauza byla by dovolená.

Fenku jako by náhle zastavil hrom,
zaslechl její neklidné vrčení,
to, co uslyšel potom, znal jen on,
jemu tak známé šelmy mručení.

A nejen to...