Mezi

Mezi námi vede zeď.
Bez jakýchkoli dveří.
Dlouhá a cihlová zeď.
Čekám, až blesk udeří…

Tak už ji, sakra, přepul!
…Až ji rozdělí vejpůl
a vytvoří škvírku,
nepatrnou dírku,

já tam zasadím dveře.
Nechám si udělat kopii klíče.
Půjdu do nejbližšího železářství.
Přijdu na návštěvu, co se mne týče.

Proto tak miluju bouřky.
Ještě pořád se divíš, proč jsem jiná?
Škoda, že prší jen tak krátce
- poslední naděje ve mně zhasíná.

A pak navíc někdo nahoře,
(chtěl přestat, ano - rád by,)
postavil elektrický ohradník
tam na vrcholu hradby.

A potom i všude okolo.
Vím, kdo to překvapení připravil!
Dala bych za to krk,
že ho tam jen a jen on postavil!

Nechci přijít do slepé uličky.
Naše cesty se zkřížily, nemůžu za to!
Nechci teď slepou ulici na mé cestě!
Mám ještě život před sebou. Svatá prostoto!

Nebo mě necháš lehkomyslně natáhnout bačkory?
Chceš je zdědit? Klidně si ty papuče vem hned!
Tak mě pusť k sobě, chceš-li je! Prodluž naše hovory!
Ať se konečně pohneme aspoň trochu vpřed!

Tak už se rozhodni. Sakra!
Kleji, ale zároveň prosím.
Zavolejte psychiatra!
Proč já tě jen na rukou nosím?!