Lovec a šelma XXXVI.

Zlověstné bylo její mručení,
i beze slov říkala jasně „Stůj!
Vnímej mé rázné doporučení,
odejdi, tenhle revír je teď můj“.

Stojí, ať ví, že nic jí nehrozí,
i ona jako by zkameněla,
teď zaútočili by lovci mnozí,
jenže jeho puška oněměla.

Ve stínu jejího hlasu matně
zaslechl slabý hlásek zamňoukat,
pohled jejích očí řekl jasně,
že vyděšené je jedno z koťat.

Měla strach jako každá máma,
tak fenku pevněji uchopil,
šelma náhle nebyla už dáma,
zabíjela by, to pochopil.

Odpověděla směrem ke skále,
možná řekla „Neboj, já tě nedám!
I kdybych snad měla na mále,
já za tebe klidně život dám“.

Snad ani lístek se nepohnul
a do ticha ozval se druhý pláč,
lovec kůži fenky jemně promnul,
„zapomeň holka, nejsi přece rváč“.

Očima šelmu stále sledoval,
najednou vnímal ve své duši klid,
z těch mláďat se vnitřně radoval,
je to ten pocit, který chtěl vždy mít?

Chtěl udělat vzad pomalý krok,
ale šelma své zuby vycenila,
měl pocit, že stojí tam snad rok
a z fenky nervozita pramenila.

Upřeně se na šelmu podíval,
do pohledu důvěru chtěl dát,
beze slov, jen očima povídal,
že nemusí se o své děti bát.

Ještě jednou mláďata uslyšel,
jak vystrašená mámu volala,
teď moc rád by rychle odešel,
aby se jim zase věnovala.

Očima poprosil, ať nechá je odejít…