Tenkrát

Vzpomínka na tebe je hvězda jasná,
stále plane, nevyhasla.
Naděje však vyhasíná
bez tebe jsem prostě jiná.
Když poprvé jsem tě uviděla,
ty se usmál, já se chvěla.
Objevil ses z čistajasna,
jen s tebou připadala jsem si krásná.
Být tak s tebou v dalších chvílích,
odraz svůj vidět v tvých brýlích.
Medvídek tvůj mě stále hlídá,
smutek v očích teď jen on už vídá.
Tajné stesky, tajná přání,
dnes už málokdy mi ruší spaní.
Avšak přesto co se všechno stalo
mé srdce bít pro tebe nepřestalo.
Vzpomínám na všechno krásné,
už to, ale přestává být tolik jasné.
Když jsme tenkrát nemohli najít Pražský hrad,
tušila jsem co je to milovat.
Později jsem to přesně věděla,
bohužel to už jsem bosa, sama na lavičce seděla.
Na peróně jsi mě nechal stát,
v tu chvíli jsem se o svou duši začala bát.
O duši která patřila jen tobě,
věrně a oddaně v té temné době.
Návaly tvé sarkasmu a ironie,
ve mně nahradila pouhá agonie.
Chybí mi tvé lví drápy,
po slzách na tváři zbyly jen slané mapy.
Blízcí tví dali mi ochutnat z kalichu zrady,
ty jsi tam a já navždy tady...