Lovec a šelma XXXVII.

Šelma váhá, zda má mu věřit,
co když je to nějaký podraz,
čím dá se lidská důvěra měřit,
před očima má jen mláďat obraz.

Zůstala s ním v kontaktu očí,
i fenku pohledem hlídala,
zády se k němu neotočí,
v sázku by tak svůj život dala.

Co mám od tebe lovče čekat?
Na tohle ptá se sama sebe,
nechci mláďata nijak lekat,
raději odstraním z cesty tebe!

Snaží se v lovcových očích číst,
právě rodící se myšlenky,
ani on si není vůbec jist
podobou budoucí chvilenky.

Udělal další krok dozadu,
odhodlán její zlobu riskovat,
také sledoval fenky náladu,
mohla by situaci stěžovat.

Naprosto poslušná však byla,
vycítila vážnost situace,
tušila, že by pochybila,
kdyby teď neuposlechla lovce.

K dalšímu kroku šelma nakročila,
odhodlaná kdykoli vyrazit,
jasným pohledem mu naznačila,
ať snaží se to vše nepokazit.

Uviděl v jejích očích svolení,
neví však, jak moc mu může věřit,
třeba to vůbec není dovolení
a budou muset své síly změřit.

Tak jdi už! Honí se její hlavou,
koťata chrání tělem, jak tam stojí,
za pár dní budou se honit trávou,
jdi už, copak neslyšíš, jak se bojí?

Lovec pomalu se z místa vzdaluje,
hledí, jak stala se z ní krásná máma,
do paměti si ten obraz maluje,
uvidí se ještě? Toť velká neznámá.
.
.
.
Odešel. Ona ještě chvíli čeká,
než protáhne se vchodem do jeskyně,
snad teď už mláďata nic nevyleká,
vždyť zpátky je máma ochránkyně...