Nemoc

Žila jsem kdysi krásný sen,
který však byl jen podvodem.
Teď lež slýchám každý den.
Zármutek stal se mým domovem.

Svou hloupost nyní už vidím,
vždyť Já těm lžím chtěla věřit.
Nyní se za to stydím.
Jak důvěru jsem mohla svěřit?

Na mé tváři se perly třpytí.
Já princezna smutná sem.
Už odkvetlo štěstí kvítí.
Proč vkročila jsem na tuto zem?

Nemoc, jež mě uchvátila,
ta trápí mnoho duší.
A větou chce mě uchlácholit:
„vždyť smutek přec ti sluší“

Její název snad každý tuší.
Někomu sladce zní.
Jinému drásá uši.
V tom její kouzlo tkví.

Lék na ní se těžko hledá.
Možná že žádný není.
Tvář stává se při ní bledá.
A rozum se v prach mění.

Až najde někdo vzácný lék.
Dejte mi vědět prosím.
Ale asi mám jenom vztek,
vždyť stále ho v srdci nosím.

Láska ta nemoc známá
zkresluje naše vnímání .
Někomu bere jiným dává
ovládá smyslů mámení.

A tak chci říct: „ promiň“
já vím, těžký to se mnou je,
když neprávem se zlobím,
to rozum vždycky prohraje,

Já změnit se to stále snažím,
neprolévat slzy nadarmo.
Opravdu si tě velmi vážím.
Vím, že nic není zadarmo.