Vítr ze smrti

Vane mnou vítr ze smrti,
vane mnou celkem zlehka,
ač je to špatné pojetí,
líbí se mu jak jsem křehká.

Jsem nestabilní konstrukce,
bludiště ze skla a slz,
a vždy jsem někde po ruce,
vanu jím a on mnou skrz.

Jsem labyrint skleněných trubiček
a zevnitř se nedotýkej žádné!
Snad je to proroctví sudiček,
že jinak mé tělo spadne...

To drobné smítko -(tělo)- poletí
pak tmou dolů k branám dna
a v pekelně ledovém obětí
mi dojde, že moc bezesná...

A každá moc je jen snem,
už mi nelži, ty můj hade!
vidím do tebe, nocí, dnem,
a lži jsou navždy mladé.

Moc bezesná zhynula,
kdysi v oné válce prvé,
když duše svůj cíl minula,
a zbyl jen hněv rudé krve.

Tvé ži jsou navždy mladé,
jako tvůj vítr neutichá,
a je nesnesitelně snadné,
umřít ve vakuu ticha

Které dělé den od noci
a vítr od listu, jímž vane
a znali dávno proroci,
co se nám dvěma pak stane.

Tak promluv ještě jedinkrát,
at ta tvá zlobná pýcha,
nás neobleče v temný šat,
na našem pohřbu a zrodu ticha.