Před zrcadlem

Krásná tvář a srdce jak jahody mražený,
odevzdaná osudu, ruce nad hlavou vzpažený.
Oči únavou se od hněvu klíží,
kdo miluje, ten přece neublíží!
Nebo tak by to nejspíš býti mělo.
Milovat duši a ne jen tělo.

V té krásné tváři je zanechaný v očích odstín hnědozelené krutosti.
A pod tím filmem, pod tvrdou slupkou,
je práh velké lítosti.
Za rty, které v úsměvu jak hladina se čeří,
je velké PROMIŇ, kterému už hůř se věří.
Ta bolest, která už bohužel nejde vzít zpátky,
je jako život-intenzivní, i když někdy tak krátký.
A tak nezbývá, než pohlédnout znova k obrazu svému,
napravit své chyby a z příšery udělat znova laskavou ženu.