Jeden obyčenjně neobyčejný konec

Zahalená do temného závoje,
politá kapkami perel,
bez zbroje chystám se do boje,
roztahuji křídla a letím jako orel.
Nikam...do sentimentální krajiny,
do bezedného džbánu, zpustlé dědiny.
Utekl jsi z mých krásných snů,
se sklopeným zrakem rozhlížím se do prázdných dnů...
Ach, jak bláhové byly mé fantazie,
představy o řečném objetí,
pustá jak vyžrané koryto a na počátku magorie,
stávám se slepicí, královnou dojetí.
Na neviditelném stroji, ve svých vzpomínkách bloudím,
všude nacházím jen tvou tvář,
v obleku city zahalenou...
Jak krásná je to zář.
Ač pouto mezi námi zdálo se být silné,
ty jsi to přetrhl jen jemným tahem.
To, co bylo, zdá se být teď mylné.
Já snad stanu se svým vlastním vrahem!
Ostrý to předmět přede mnou leží,
život můj v lavě jako film běží.
Zařezávám si to ostré "nic" do žíly
a vím jistě, že srdce mé už nikdy se nezmýlí...