Malá zrůdná naivka

Tápu po známých místech,
tápu po své mysli,
tápu v tom co si o mě jiní myslí.

Cestička zarostla...hledat ji budu
a až jí najdu, zas vzpřímeně půjdu.

Jsem malá zrůdná naivka,
jsem holka k smíchu.
Jsem v zdejším světě turistka.
rozhlédnu se a zase půjdu.

Každý má svou bolest,
každý má svou komůrku.
Tam zaleze, svlékne masku,
brousí sekyrku.

Kolikrát cítila jsem plamen,
kolikrát žár slzami rosila,
kolikrát cítila jsem bolest.
tolikrát jsem se spálila.

Teď jsem jak studna vyschlá,
jak oheň co vyhořel,
jak hvězda co zhasla,
jsem sám sobě nepřítel.

Chtěla jsem být vtipná, mladá, úspěšná.
chtěla jsem být radost, přátelství, rodina.
a zatím..
jen smích nutím, zadržuji slzy, a pevně tisknu zuby.

Jednou zas déšt příjde,
pak zase slunce výjde,
jednou zas se nebe rozzáří,
já to vím...vím...vím
...mě se to podaří.