Pár ran...

Mám tělo, které ztěžka dýchá
a srdce, co už skoro nebije...
Když pár Tvých vět mi do čerstvých ran
slanou vodu přilije.
„Já už to tak necítím.“
Zní v hlavě Tvá věta.
Však před sebou se neschovám
a před bolestí světa…
na chvíli zavřu oči…
Vždyť kolik člověk unese bolestí a smutků
kolikrát má litovat svých slov a svých skutků?
Každý s sebou nese si
svá trápení a viny
a snad si někdy přejeme
mít další život, jiný…
než ten náš…
My dvě žily
dá se říci - vážně život dvojí
však nelituji žádné z vteřin,
kdy jsem byla Tvojí…
Kamarádky před rodiči
před přáteli pár
čas s Tebou byl pro mě
ten nejkrásnější dar…
A teď…
Na prahu prázdnoty,
která mě čeká bez Tebe
šeptám do nebe…
Tvé jméno…