O labuti

V modravém blankytu nebe se zrcadlící,
hladinou jezera lehounký vánek pohupuje.
Dva páry očí jak něžný plamen svící,
labutí bělavý pár tu vodou pluje.

V poklidné zátoce, večer, když se šeří,
tam, stranou hluku ostatního světa,
kde větve vrby vodu jemně čeří,
dvou párů křídel láska tiše vzkvétá.

Snad každý záviděl těm dvěma lásky čas,
tu něhu, s jakou pro ni ódy pěl,
však náhle zaslech z dáli touhy hlas
a milce svojí navždy uletěl.

Samotná, bezradná ta labuť druha hledá
a dál jí písně touhy srdcem znějí.
Jen s půlí srdce život žít se nedá,
a vrby příběh smutný vyprávějí.

Staneš-li poutníku na břehu jezera
jen na chvíli, jen na okamžik pouhý,
pak ve stínu větví vrby za šera
zaslechneš nápěv zmírající touhy.