Dialog

R: Sedíš tu sklesle před zrcadlem
a oči ti jak tůně plavou,
co s tímhle slaným vodopádem,
dnes ráno nemohla jsi vůbec vstát,
tak rychle, hybaj pracovat.
A nebo ... něco se snad děje?
A koukej se už vysmrkat!

S: Jsem zoufalá a bez naděje ...
V lůžku jen teplý důlek zbyl ...
Jak sladce se se mnou rozloučil ...
A najednou je hrozně prázdno v bytě,
stačil mi něžně říct jen - miluji tě
a na odpověď ani nečekal ...

R: A co ti vlastně všechno nakecal,
proč pryč je nyní z tvého náručí,
že za jinou ti plách?
Že řekl pravdu, kdo ti zaručí?
Ty slzy jako hrách
teď pouštíš do svých dlaní,
vykašlala ses na snídani
a ne a ne se vymotat.

S: Ne a ne, nechce se mi vstát,
teď zrovna v beznaději chci se utápět,
a v zoufalství si libovat,
a do těch peřin s jeho vůní lkát,
co po něm tady zbyla.
Tahleta póza se mi zalíbila
a nechce se mi přemáhat ...

R: Já už tě ale musím vyburcovat,
vždyť takto se jen smutkem utrápíš!
Nesmíš si pořád pláčem ubližovat!
Neustále se v slzách utápíš,
mě ale důvod uniká, proč vlastně odešel a kam?
A dokolečka stále se tě ptám,
když neznám pravé jádro věci,
jak vlastně pomoci ti mám,
tak už to na mě vybal přeci.
Já už to ustojím.

S: Já o tu tvoji péči nestojím!
... tak dobře ... odjel na týden,
říkal, že cesta jenom pracovní ...

R: A z toho děláš vědu,
jen pouhých sedm dní?!

S: A víš, jak vlastně dlouho týden trvá?
Stošedesátosm hodin,
to je desettisícosmdesát minut,
dlouhých šestsetčtyřitisíc a osmset vteřin!
A odpočítává se právě prvá ...

R: Zde rady moje zřejmě nepostačí.
Když srdce začne takto počítat,
vždycky jen jednu věc to značí,
že LÁSKA se v něm uhnízdila,
ta sladkobolně mocná síla
a rozum v tuto chvíli musí spát ...