Propast

Stojíš na břehu propasti,
díváš se dolů a chceš...
nalepit na rány své náplasti.
Tělo roztříštit, rozmáznout se jako veš.
Stojíš, koukáš, čekáš...
z tváři slaný vodopád ti stéká.
Sebe samé chvílemi se lekáš,
ach, ta chvíle je tak vleklá!
Ale pak tě chytne za ruku a nepustí,
držíš ho, nechápeš, neskočíš.
Slzičku štěstí tvé oko vypustí,
za ním se bláhová otočíš.
Jsi zachráněná...
Pak tě on ale opustí
a ty zas stojíš na břehu té propasti.
Pak zas nová ruka se ti nabízí,
tvá duše předchozí stresy uklízí.
Ach, jak jsi bláhová.
Život plyne, čas se vleče,
zas u propasti stojíš a čekáš,
ale tvá naděj do hajzlu teče,
ruka tu není, časem jen mrháš.
Skočíš...
Tolik bylo propastí,
tolik žalů, smutků, radostí...
teď už nejsou žádné propasti.