Slunce ... na chlebíčkách ...

.

Horizont mrazivě vykouk´
do časného rána
a na chlebíčkách od včerejška
nazelenale osychá šunka
jako láska
s prošlou lhůtou
co jí ani
pár lžiček vlašáku
starou chuť
nevrátí …

Jo, je to už sakra dávno
co jsem bez tebe nemoh´ spát
a ty jsi mě nechávala
do měka uvařit
ve vlastní šťávě …

Zubaté slunce vychází
nad Kozincem
stejné jako v Andách
nad hladinou jezera Titicaca
a opaxitová deska nočního stolku
je obsidiánový obětní nůž
pro uspokojení
našich zvrácených božstev
která tu, dnes už bez nás ... šéfují ….

Nějak mě ale ten žlutej parchant
stejně pořád dojímá,
že bude zase dobře
že se probudim o pár let mladší
že budeš vedle mě krásná a žádoucí
že neuslyším to tvé “neopouštěj mě” …
… a já nebudu mít důvod to udělat …

*

.