Vše?

Sedím v pokoji a koukám na fotku.
Ta fotka znárodňuje krásné oči, které jsem milovala,
krásné rty, kterým jsem věřila.
Slova říkaly Miluji tě a jsi pro mne vše.
Vše?
Ano věřila jsem že vše, ale tomu tak není.
Tato slova ve mne rozpoutala vášeň, zamilovanost, lásku, víru a pocit pochopení.
Ty rty však lhaly, celou dobu říkaly lži.
Lhaly tak jak jsem si to ani v těch nejhroznějších snech nemohla představit.
Miluji tvé vlasy, miluji tebe. Jako jediná mě chápeš a jsi pro mne vše.
Tato slova tvé rty vypustily a dopustily také to trápení které teď mám, to trápení které teď prožívám.
Ty rty nemilovaly mne nebo to, co jsem za člověka.
Ani nevím proč to říkaly.
Tvé oči nebyly plné vzplanutí z lásky.
Tvé oči hledaly to co u mne nenašly.
Hledaly krásu, ne duše, ne rozumu ale krásu vzhledu a tvé rty...asi dokonalý polibek co ve mne vzřejmně nenašly.
Tvůj rozum usoudil, že já tato kriteria nesplňuji, ale také zapomněl, že u krásy málokdy najde člověk pohlazení, starostlivost, něhu a pochopení z lásky.
Běž ale už se nevracej ze slovy miluji tě, protože tato slova vyřčená tvými rty nejsou pravdou.
Nezapomeň, ale že semnou neztrácíš jen tato krásná slova darovaná z lásky, ale ztrácíš i srdce které by pro to tvé udělalo vše.
Ano vše.
Přesto ta slova vyslovím a vím, že mé rty říkají pravdu
...Miluji Tě...
a to mě zabíjí nepopsatelným způsobem...