Je toho tolik...

Je toho tolik, co na srdci mám,
tolik věcí co chtěla bych Vám říct.
Jenže to co mě uvnitř tolik ničí,
potichu do prázdnoty křičí.
Tam kde to nikdo neslyší, kde hluchý mají ráj,
tam mě dobře znaj.
Tam kde slovo jen vyřčené z mých úst se rychle rozplyne,
tam potichu si křičím,
všichni to vidí, jen Vy ne!
Sem jak slovo psané na papíře,
které žalem procitá.
Má slova jsou tichá, přetichá.
Jak už si říct stop a dostat Tě pryč z hlavy.
Říct už dost smutku a začít zase být,
jak si vyhnat tu myšlenku,
že bez Tebe se už nedá normálně žít.
Proč Tě nechávám se sebou vláčet
a moje hrdost padá do neznáma.
Proč Tě mám stále plnou hlavu,
když vím, že netrávíš sám žádná rána.
Tak mi povězte přátelé drazí,
na co ještě čekám když vím, že nemá mě vůbec rád...
Tak řekněte mi na co čekám...
A nechci nvému životu šanci dát.