Věčná láska

Jak noha nohu tiše mine,
jak čas pomalu i rychle plyne.
Stejně tak utíká i stojí,
ta doba, kdy se staré rány hojí.

Srdce krvácí a slzy stékají,
a dny se děsně vlečou i utíkají.
Ovšem jedno stále zůstává,
a sice ta bláhová představa.

Že láska ze srdce nevymizí,
že ten cit nikdy nebude ti cizí.
Vzpomínky letí myslí tvou,
ať chceš nebo ne, vždy tě dostihnou.

A i když dál jít děsně chceš,
tak prostě zapomenout nemůžeš!
Naděje prý poslední umírá,
však někdy už ani ona nezbývá…

Jen snít, přát si a vzpomínat ti zbývá,
však té lásky nějak neubývá.
Bolest se ztratí, voda ji odplaví,
ale možná, že o štěstí tě připraví…

Ta malá chvíle, mizivý okamžik,
jsou to prokleté slzy, ovšem někdy i smích.
Jak málo občas zbývá či snad přebývá,
a pak už jen tiše proklíná...

Kéž tu lásku nepoznala by,
kéž ušetřila by všechny ty slzy.
Kéž přání její by se změnila,
kéž by ho nikdy bývala potkala.

Láska je tím, co žene nás dál,
ovšem jindy přináší žal.
Loď života pomalu se potápí,
a počáteční kouzlo se vytratí.

Je to jako hledět do nebes,
dívat se tam včera i dnes.
Spatřit hvězdy zářící,
zamávat svázanou kyticí.

Chtít něco, co nedostaneš,
tak už zapomeň, dál běž.
Nech ho být, v minulosti spát,
a až do snů zas bude se ti krást…

Neříkej v duchu ta slova,
věta tak stará a zároveň nová…
Není nikoho, kdo ruku ti podá,
a trochu té odvahy dodá…

Žít svůj život naplno,
a nenechat se nanovo…
Do víru lásky vtáhnout,
a srdce uvěznit do železných pout…

Protože odtud cesty zpátky není,
ta láska osudová navždy tě změní.
Do srdce zapíše něčí jméno,
je jak vůně omamná, ale zároveň těžké břemeno…

Fallen_Angel