Chtěla jsem žít jako ostatní..

Proč žít je tak složitý?
Proč nestačí dýchat jen.
Proč bdít je tak důležitý?
Proč nestačí mít jenom sen.
Proč říct jen jedna věta stačí,
věta řečená v tu pravou dobu
a hned v srdci mě zmatek tlačí,
zdá se, že stojím u vlatního hrobu.

V tom hrobu leží mé srdíčko,
mé myšlenky a pocity,
chtěla bych vědět aspoň jen maličko,
jestli to, pro co mám dál žít jsi ty.
Newím co přesně se stalo,
že cítím se jinak než tomu bylo,
ale chtěla bych, aby do pořádku se to dalo,
protože newím co mě změnilo....

Já nechci další tajemství mít,
nechci něco zase skrývat,
já chtěla jsem jen "normální" být
a jako každý druhý se mívat.