Kradu cizí šaty

Vzácný člověk mluví vzácnou řečí,
kterou však schovává si pro samotu
mezi čtyřma očima
a hradbou ostnatého plotu,
pro zastření zástěr, které zastírá.
Proč tak vzácně potkávám ho zřídka (?)
zatímco ukrývá se nezřídka,
pod maskou blázna a ošklivého skřítka,
před rozkřesáním kameného jiskřítka.
Proč nemůže zůstat jenom chvíli déle (?)
a probdít pobyt doby neprodlené?
Okusit vznášivé a trvanlivé cosi
opustit koleje vyjeté od tun rosy.
Hloubám a vím, že rozum mě prosí
o menší dovolenou než mne celou skosí
nesporná logika jedné malé glosy
co úporně proniká a řekl to kdosi
Mlčet! Mlčet! Mlčet! Prosím...

Chybí mi nepěkně dotek nejhřejivější
nejlepším šatem je mi tvoje náručí
tvá kůže sedí mi lépe než ten pocit,
že je to prchavé a lživé područí;
že štěstí zlodějům málokdo zaručí.