Tobě

Oči tvé jsou drahokamy,
září do noci mé temné beznaděje,
byla jsem dnes snad pod hvězdami,
nebo blízko tebe, tak to je.

Na deset centimetrů já snad,
spíš zázrakem cítím tvůj dotyk,
co na tom, že jinou máš rád,
lásko, z toho prostě není únik.

Mé srdce pláče, když mi dojde,
že třeba právě teď líbáš jinou,
bez tvé lásky už být nejde,
nemiluji tě však svojí vinou.

Co když zrovna teď jiné říkáš „Miluji tě!“
sílo má, jak si to jen představuješ,
jasně, že už dávno nejsi dítě,
tak proč víc než gravitace mě přitahuješ?

Prosím, jenom kvůli mně jí nevyjadřuj,
svou drahocennou lásku až moc silně,
i když nevíš proč, lásko, jen se neunáhluj,
ach, touho má, počkej na mě!

Kdy tohle jen skončí, pláči,
kvůli tobě každou noc,
tak málo tvé lásky mi stačí,
miláčku, skutečně jí nechci moc.

Tvůj pohled letmý, nebo ani to ne,
stačí tvá myšlenka rychlá,
i když vše ve mně žalem tone,
na minimum jsem si zvykla.

Dnes jsi stál kousek ode mě,
venku v parku a já s tebou mluvila,
tvářila se tolik šťastně,
s tebou bych se sotva nudila.

Jenže jsem byla pomalá a hloupá,
ale ani ty ses nikdy nevyjádřil,
hladina lásky mi v těle stoupá,
neuvěří mi, kdo to nezažil.

Pozdě jsem spoustu věcí o tobě zjistila,
zaváhala a teď se zhroutila,
i když jsem si mlčet jako hrob slíbila,
musím se ptát- Proč jsem tě, štěstí mé, ztratila?