Věřil jsem nemožnému

Když jen tak na posteli sedím,
z okna na les se dívám
a přitom do prázdna hledím,
tak ne zrovna kvěle se mívám.
Vzpomínám na těch pár chvil,
na těch nekonečných pár dnů,
kdy každej z nich jen k zahození byl,
kdy já litoval, že vyslovil jsem jeden ze svých snů.
Já netušil, že něco se pokazí,
nechtěl jsem, aby to takto dopadlo,
jenže spousta věci mi pozdě dochází,
prostě newím, co mě to napadlo...
Možná sem věřil, že budem smát se jen,
že bude na co vzpomínat,
hned ale rozplynul se mi ten sen
a u srdce mě to bude vždy bolívat.
Stačí vzpomenout si jak bylo,
a v očích slzy mám,
už nikdy nedovolím, aby se něco podobného staloto radši zůstanu navždy sám.
Newím, proč věřím věci, co nereálná je,
věcem, co nikdy se nestanou,
já ale doufal, aspoň tato možná je
a že mé dny zase smysl dostanou...