Na trnech růží

Nocí tmou už mé sny nevstanou.
I ptáci letí, neví kam,
to co můžeš, co chceš
pošli dál, dál ke hvězdám.

To co víš, vědět nechci já,
nechci a nemůžu,
vždyť i skály vítr obrousí,
tak jako mysl slova ohloupí.

Vidím ptáky,
ale slyším nebe,
který smysl klame mysl?
Chci spíš vidět, nebo slyšet?

Z ptáků strach jsem nikdy neměl,
ale tihle jsou tak jiní,
tak draví, tak silní.

Celou myslí chci je dostat ven
z mé hlavy, která je zmatená
ať nikdy nevrátí se sem,
už není cesta zpátky
snad jen přímo...
hlavou do oprátky.

Sám se ptám a sám si i odpovídám.
Na trnech z květů růže,
kdo dlouho sedí, cítí se bohatý,
však chudý je a celý krvácí.
Očistit si musí cestu myslí,
na kterou vždy doplácí.
jen to mu pomůže.