Balada na smutnou touhu

Dny plynou a ubíhají
a mě se jen sny zdají,
jedinou osobu v mysli mám,
proč, na to se vyptávám.

Však nikdo mi slovem neodpoví,
proč se tak má mysl pojí
s neexistující představou.
Snad chci být s tou osobou,

co ukradla mi spaní klidné,
mě omámilo slovo vlídné,
jako právě v tuto chvíli.
Proč se můj mozek nevybílí?

Vídám lidi v noci, ve dne,
ale má tvář jenom bledne,
jakmile spatřím onu tvář,
zahalí oči mé tajemná zář.

Je to jako v jiném světě,
já nevím, co mě to plete.
Za vlahé noci poslouchej,
nic jiného nevnímej.

Uslyšíš z dálky volání,
zbožné moje vyznání:
jsem do tebe zblázněná,
tebe jen chce duše má.

Tak vyslyš mne, prosím,
už dlouho tě v hlavě nosím,
přijď mi vstříc můj pane,
nechť mé srdce bít nepřestane,

neboť bije jen pro tebe.
Jsi pro mne jako modré nebe.
Chtěla bych tě tu teď mít,
nikdy tě neopustit.

Cítit tvé tělo blízko mého,
cítit tlukot srdce tvého,
cítit na kůži tvé doteky,
horké a žhavé polibky.

Dala bych za to cokoli,
mít tě u sebe v posteli.
Když sama v noci usínám,
tikot hodin poslouchám

a doufám, že snad příští den
obdaříš mě úsměvem,
doufám, že to sám pochopíš
a po mé přízni zatoužíš.

V to právě doufám nejvíce,
nejsem dávno žádná světice,
jsem jen dívka toužící
po tvé lásce plačící.