Vysoká Vlaďka

Pružná těla celý den jsem zdvíhal,
s hladkou kůží, která bodnout směla,
dlaněmi je hladil, svíral,
až sto strun ve mně rozezněla.

Zornice rozšířené, se stoupavým tepem,
sen či realita?
Nepřeháním to s pracovním tempem?
Jsem nedosyta, nedopita.

Jedna mě praštila,
Ruce mi zbarvila,
nachovou
barvou.
A
srdcem ji pohladím, povídám,
„Vladěnko, jen tě tu položím“.

Nebyla to Vlaďka,
štíhlá, pevná, mladá,
nevadí, že byla to jen laťka,
štíhlá, pevná, z čerstvé sosny nařezaná.

Celý den,
držel jsem,
s pocitem,
jen Tebe.