Nenávist

Lidé jsou zvláštní,
Jednu chvíli se smějí,
Druhou blázní,
Třetí se chvějí.

Pak slza po tváří skane,
Následována druhou,
Lehký vánek je však svane,
Tvář zanechá suchou.

Oči však zas smočí líce,
Kapky nedajíc zastavit,
Nechtějí již bolesti více,
Lásce se konečně postavit.

Když už se jí chtějí vzdát,
Někdo je zas zpět ztáhne,
Začnou si tedy nanovo lhát,
Přetvářka opět nastane.

Ačkoliv opět okusí,
Jak láska rve duši,
Nechtějí zavřít oči,
Nechtějí si zacpat uši.

Dál zbožně hledí
K lásky plnému cíli,
Tomu, u něhož bohužel vědí,
Že by neuspěly ani víly.

Když pak znovu na dno spadnou,
Nakonec vše vzdají,
Nůž popadnou,
Temnotě propadají.

Z lásky stane se nenávist,
Pak konec přijde hned,
Nezbývá nic, než otočit list,
Tvářit se jako led.

Už nechci prožít nic podobného,
Zase zamilovat se, pche.
Raději zemřu nudou,
Než mučit se, he!

Tak zapomenu, na ty niterné chvíle,
Kdy pod kůži zavrtal se mi,
Tiše jsem věděla, že neskončí to mile,
Že nikdy nebudeme „my“.

Tak už zanechám všech trapných slov,
Pouze vypsat jsem se potřebovala.
Vznikl z toho příšerný myšlenek stoh,
Kéž bych nikdy se nezamilovala.