Intumui

Z radosti do smutku, pryč zas do tmy ze světla,
ona směr cesty mi udává – obrat od lásky do nenávisti,
ta co nedávno zapomněla, co vzpomínky pod stůl zametla,
já, ten co vytrpěl, ten, který věřil, ten, kdo nikdy neodpustí…

Čas plynul bez ní pomalu, noci bez hvězd nad hlavou,
ta co falešné naděje dávala, uvnitř v sobě však dávno přesvědčená,
ten, co celý den myslel na ní, co padal k zemi bez ní únavou,
„promiň, není to tak správně, už ne, nemohu déle být tvá žena“…

Svět co bez ní zbyl, zem, co čest potkat má se s její nohou,
ta, co zkusila to znovu, co znovu svého po čase dosáhla,
ten, co dlouho chodil po střepech, krev snažil marně se smýt vodou,
osamělý on na voru, v oceánu ztracen bez naděje, bez pádla…

Druhé já mé, co na povrch chce se dostat, z pod kůže co se dere,
ta, na kterou nevím, či mám se snažit zapomenout,
to, co k lidem cítí odpor, energii k životu ze zlosti si bere,
ten, co nemá už síly, čas tak bez plánů pryč nechává už plynout…