Samota

Sedím na střeše garáže
což je až k nevíře,
slunce si na schovku hraje
a mezi mraky pluje.

Vítr si s mými vlasy pohrává
a pod silný svetr se dostává,
mě verše hlavou kolují,
do básniček se formují.

Chodím na ta známá místa,
kde tenkrát byla láska jistá,
teď však trosečník tu snívá,
přeje si teplo, lásku vzývá.

Ptá se, proč tak opuštěný,
nedávno byl v náručí ženy,
však ani vítr neodpoví,
čeho se ten blázen bojí.

Samota nejhorší je přec,
dívka opustila tě jak starou věc,
však nezůstávej déle sám,
každý obraz chce svůj rám.