Motýl a Anděl

Anděl a Motýl létali spolu v korunách stromů.
I zeptal se Anděl: "Motýlku, kdy už vrátíš se domů?"

Motýlek do země se zahleděl,
a poté tiše pověděl:
"Nemám domov ,Anděli.
A myslel jsem si, že teď,
když jsme tak dobrými přáteli,
u Tebe bych mohl svůj domov mít,
a stále bychom mohli spolu být."

Po očku se podíval,
s vypětím všech sil,
a uviděl,jak Anděl se vyděsil.
Nemusel nic říkat.
On v jeho očích to už přečetl.
Naposledy na něj se podíval,
a tiše vzlétl.

Letěl ke slunci,
kde ho spálil jeho žár,
a pyšného anděla
v tu chvíli zachvátil žal.
Uvědomil si až nyní,
že už nikdy neuvidí krásu motýlích křídel,
a skrze slzy v očích jen mlhavě viděl.

Viděl slunce, nebe, květiny,
na které dívat mohli se spolu,
a jeho žal táhne ho k zemi, dolů.

Padá teď sám a sám,
a já musím Ti něco prozradit...
Já toho Anděla znám.
On před štěstím Motýlků zavírá vrátka
a někdy i on z toho vyjde zkrátka.
Potom slzy krokodýlí roní,
ale ať se snaží sebevíc,
to, co miloval, tu už není.

Anděli, Anděli, kéž bys už procitl,
a své slovo jednou za čas vyplnil.