Miláčku, nerozumím Ti!

Tvé oči – perfektní chlad,
Jejich mrazivý třpyt rozžhavuje.

Tvé ruce – smrtelná jistota v beznaději objetí.

Tvůj dech – jak chvějící se vánek
v korunách stromů – vznešenost
dekadence podzimu.

Cesty dlážděné ohněm,
líbám perleť, však jen jednou
za temnotu věčnosti.

Střep v srdci bez kapky krve.
Peruť černé labutě zastřela mi zrak.

Na pokraji nirvany, rána přiletěla,
Do tváře vtiskla mi její chlad.
Nesnesitelné jsoucno ve spirále
vystlané žalem, bolestí.

Tvé vlasy – záplava temných vln.
Tajemství skryté v hedvábném cáru.
Nedá se odhalit – řeže do srdce.
Růže v dešti…

Sametová hořkost žalu,
v srdci, tom vězení bez mříží, spočívá
jako v ledovém hrobě.

Tvé srdce – kus ledu pokrytý tisíci diamanty,
zda-li někdy pookřeje?
Miláčku, nerozumím Ti!