Večerní ticho

Zvláštní refrén zahrává si s krajinou,
Stopy postav vyznívá nad pěšinou,
avšak hluk je dávno utišen…
Důvěrně naslouchám v ticho…
Tlukot srdce otevřel mi náruč,
a niterný svět blouznivě rezignoval…
Nasadil si truc a stud,
chtěl oznámit že změnil plány,
a Naslouchá a slýchá v ticho…

Po staletí brázdí světem,
od tepla až do zimy,
všude zanechává stopy,
co čiší z něho retrospektivy.
Ó, jak pilně pracuje,
ve shonu tmoucím i světelném,
ticho slastně uklidňuje,
a ladí smysly tuhnoucí…

Ticho zpívá sladkou píseň,
Jako by hledal zlatá zrnka v písku,
a něha a cit u mě budí soucit,
jenž zachytit jen jedno zrnko touží…
Láska a pochopení se mění v aury,
co lapí člověka,
nepřipraveného v připravené chvíli,
jenž naslouchá tichému slovu…

Plyne ticho…
Slyším…
Chabé údery v korunách stromů,
chvějí se z větvemi ve vlahém věnu,
kde vítr je mění v lítající lístky…
Měsíc z hlubin země stoupá k nebi,
hrne si hrdě svou svatou cestu,
a hleď !
Malebně se rozhlédl,
na malou chvilku v kontuře kmene postojí,
a už stoupá z bílou září k nám,
k lidem…

Tu a tam dolehnou poslední křiky a hlasy,
unavených dětí i starců opojených spánkem,
oči na chvíli se rozevřou,
a procitnou až s novým ránem…
Kolem klid a chlad…
Se strachem a úzkostí hraje s lidmi hru,
co narušit chce ticho večerní…
Neboj se , neboj, srdce mé,
všechno dobře dopadne,
aneb v ticho v každém se obrací…

Martinec Vlastimil
1. Září 2005