Je pozdě

Dívám se do nebe, nebo sním?
Je to vlastně jedno.
Tak či tak,tvou tvář pohladit nesmím.

Obrysy její vznáší se předemnou jako stín,
a já po hlase Tvém jen tiše teskním.
Dvě srdce kdysi daly se dohromady,
teď však čas a dálka je dělí,
a já s tím svým nevím si rady.

Vím že v Té dálce noc co noc tvrdíš, jak mě máš rád,
avšak pro mě jsi jak nedobytný hrad.
Tvrdá skála co do nebe se tyčí,
a to, jak je její vrchol vysoko mě ničí.

To, jak ve své samotě jsi lhostejný je příliš děsivé,
abys byl ten stejný, který kdysi mi pohlazení dal,
a poté zpátky ode mě sis ho vzal.

Kdysi mohla jsem být Tvoje, kdysi mohl jsi být můj.
Teď je však pozdě a když voláš na mě "stůj!" ,
já svůj pohled k zemi stočím,
ať není vidět jak slzy kanou mi z očí.