Píseň o lampě, slze a magnólii

Venku je pod nulou
jen světlo lampy svítí
měsíc schoval zář
za mříži mraků
Slečinku strnulou
vidíš chceš k ní jíti
má hezkou tvář
sedí pod magnólií

Má hezkou tvářičku
pod lampou se bliští
tichá a spanilá
jak křídla ptáků
má kapku na líčku
další o klín se jí tříští
hlavu si sklonila
chceš jí zlíbat šíji

Z nebe hvězda padá
teď smíš si něco přát
že ať tě má ráda
když ty ji máš rád

Přisedáš na lavku
na tvůj vkus statečně
a řeč se ubírá
na skončenou lásku
přisedáš na lavku
k uplakané slečně
kapesník utírá
její překrásné oči

Z věty je souvětí
z souvětí pět stránek
které by nevlezly
na celou pásku
Láska je v poupěti
rozkvétá a vánek
šeptá nebude zlý
ta se k tobě stočí

Říkáš jí do noci
to co už slyšela
ty slova o něze
a pochopení
že jseš jí pomocí
co ještě neměla
no a jak bez meze
strašně rád ji máš

Hladíš jí ramena
ukrytá v kabátku
a tvrdíš znova že
můj cit se nezmění
i přes mráz zčervená
ruku dáš pod látku
pro hebkost její paže
nic víc nevnímáš

A tak tam sedíte
s vámi pak magnólie
do moře polibků
potichu šumí
navzájem hoříte
šum stromu žár kryje
že nemá to chybku
je to bezvadné

Tma a duch vesmírný
v kašně je led jen místy
nikdo vás neruší
jen šum žár tlumí
ten cit je nesmírný
pravý a tak jistý
jen nikdo netuší
jak to dopadne

jak to dopadne?

Venku už není sníh
láska pod hádkou hnije
pár ráno naposled
spolu posnídal
už zmizel led i smích
jen magnólie
jen magnólie
větvemi šumí dál