Loutka

V sále ticho, není kdo by mluvil.Na starých sedačkách leží prach.
Jen já tam tiše sedím a na hlediště koukám, cítím snad strach?
Strach je jen z neznámého, ale já tu scénu znám, vím oč tu běží.
Ten sál, ty pavučiny, ten prach už viděl jsem. Když kvůli nim spal jsem steží.
***
Náhle z dálky chichot zazní a klepání mrtvých nohou se o podlahu tiše line.
A já stále v prachu sedím a zklamaně na ten stín hledím,jak se kradmo vine.
Nepřicházíš, to jen dřevěná loutka na mě z prken tupě zírá.
Nechápu, vždy jsi přišla ty, já mohl tě znovu vidět, moje přání, moje víra.
A teď? Jen výraz bez tváře se ze tmy šklebí, úsměvem trpkým.
***
Chci odehnat toho panáka, bez duše, bez citu. Pak pohlédnu do očí smutných.
Ty oči plné hoře, utrpení a nekonečné něhy znám, kolikrát sem v nich umíral.
Nevěřím tomu co vidím, ten hořký úsměv, jak ten co jsem ti vykouzlil já sám.
Mě dlaně se začínají potit a kolena chvět. Není pochyb.
***
I ty černé vlásky, stejné jak uhel srdce mého, kterým sluší podzimní svit.
Ta parodie úsměvu veselého, loutka neumí jak ty lhát, smutek za smích skrýt.
Pokaždé mě v hrudi zabolelo, když jsem viděl svět jaký je, že není oč stát.
A teď? Kus tebe na mě hledí, kde je krásné teplo kůže tvé?
Pryč je dotyk jemný, pryč vláha uplakaných polibků, vše je mrtvé, dřevěné.
***
Loutka, ke mě studené ruce v prosbě zvedla, tak rád bych ti pomohl, snílku.
Jenže nemůžu. Nejsem ten kdo za provázky tahá, byl jsem, na malou chvilku.
Slza mi slabožsky po tváři do prachu ztekla, jak krásné by bylo vlastní loutku mít.
Jak krásné bylo bez můr spát, s chutí jíst, s radostí se smát a o budoucnosti snít.
Ne! Nemůžu ji na prknech nechat stát! Co na tom záleží jestli to bude loutka chtít.
***
Nedokážu takhle v prachu žít, já za provázky tahat toužím, musíš být mou součástí.
Pomalu se k loutce blížím, koukám do tváře bez citu, teď už prostý lásky.
Jak ve snu se hnusem ploužím, jen pavouci mi z cesty běží, mě ze rtů vychází tiché hlásky.
Ten hlas není můj, zní jak hlas dítěte před propastí, hlas když se němý topí.
***
,,Princezno moje, jsem u tebe.´´, ta slova mě v mysli pálí.
A loutka jen ruku studenou mi podává, žal mě dusí. Ja už nebudu nikdy stejný.
To moje věrnost, moje laskavost, pochopení a důvěra někde mezi sedačkami leží.
Jen touha mi zbyla, být s ní zas jako jeden, aspoň na okamžik malý.
***
Neživých prstů se lehce dotýkám, radost ve mě vybuchuje, krev zas naplnila žíly.
Já cítil se zas živý, pak na jevišti sedím.Mě údy v dřevo ztvrdly, tlukot srdce neslyším.
Jak do tmy tiše koukám, postava k dveřím kráčí. Loutka ji za pohled nestála.
***
A mě se zdá že se role změnily, já nikdy nebyl dobrý lhář.
Dřevěné srdce už nebolí, z otroka pán, z loutky loutkář.