Půlnoční

'
Z hlubin mé duše
vytryskl po létech samoty
pramen náklonnosti
k člověku v Tobě, má milá.

Zní možná to suše,
však z cituprázdné dřímoty
až k přítomnosti
mě přivedla stezka radostně bílá.

Teď z mého nitra
sálá po rocích odříkání
touha blíženců
po mazlivých dotecích laskavých dlaní.

Příštího jitra,
po noci plné něžného milování
s mapami ruměnců,
sejdem se zase k dávání a braní.

Vidím, jak rozkvétáš
něhou z mých vřelých citů a doteků,
odkládáš boly a starosti,
s úsměvem těšíš se na dny příští.

Vrásky si rozplétáš
slastí z mých vášnivě něžných průniků,
zas slavíme svátky radosti
z lásky, o kterou stíny se tříští.
.