Hrob na chomáčky lásky...

Smutná se utápím ve svých touhách,
smutná kráčím svými smutky...
V důstojných honosných róbách,
jenž skrývají mou pravou tvář.
Vyčítám si své skutky.
A v představách a snech spatřuji polární zář,
jak nad hlavou se mi tyčí,
Tvůj něžný obličej v ní nacházím,
jak chřestýš na mě syčí,
že Ti vůbec nescházím.
Ničí mě to, zabíjí,
nepochopíš, jak moc...
nezdá se, ale špatně se to vyvíjí...
A Ty jsi chladný, chladný, jak zimní noc.
Jak rozehřát Tě mám?
Ach, tmo, světlo, dni, noci, poraď!
Zoufale křičím, ve větru se komíhám,
Příteli nejdražší, na kolenech Tě prosím: "Nezraď..."
Žádné šaty ani maska,
nic smutek neukryje,
nic ho neschová.
Ptám se tedy:"Proč život je jak sázka?"
Jedna velká LÁSKA-sázka do loterie...
Pak člověk toužící po druhém,
vypluje z růžovobílých obláčků,
uteče a už netouží po prostředí snovém...
Chce se zbavit lásky chomáčků.
A své srdce, nyní potrhané, do černého hrobu, do chladné zeminy pochová.