Lovec a šelma XLVIII.

Noc temná zahalila krajinu,
když rozhodli se utábořit,
z vrchu volný výhled na mýtinu
měl pocit bezpečí vytvořit.

Věděli, že zahlédli je z lomu,
proto oheň nelze rozdělat,
záminku nesmí dát nikomu,
aby nemohli je sledovat.

Prý krásná šelma je ve skalách,
alespoň chlapi to povídali,
jít za ní sami však měli strach,
tak tihle tři se za ní vydali.

Nejlepší byla by nějaká past,
aby kůži šelmy nepoškodili,
to však nemohli by nikoho mást,
tak jen pušky na ramena hodili.

Do divočiny beze zbraně,
tady přece nemůže se jít,
příkré jsou tady skály a stráně,
proto s sebou i lano musí mít.

Za neporušenou kožešinu,
prý velká odměna je čeká
a oni jsou přece muži činu,
ty jedna kočka nepoleká.

Netuší, co přichystal jim osud,
možná jinou cestu by volili,
zatím vše vycházelo jim dosud,
tak si pro zahřátí vodku nalili.

Ráno vyrazí před rozedněním,
ještě mají kus cesty před sebou,
vodka pomohla s vnitřním vytápěním,
jsou chladné noci a ruce zebou.
.
.
.
Na druhém konci údolí
šelma mládě přikryla ocasem,
něco cítí, hlídá okolí,
upozorňována vnitřním hlasem...