Ticho a tma

Je ticho a tma,
a vzduch je prosycen tajemstvím,
je ticho a tma,
můžu být dobrým nebo zlým,
je ticho a tma,
já mám zas pohled blázna,
je ticho a tma,
a má duše je tak prázdná.

Na ubruse zaschla kapka vína,
Matka Tereza svoje ruce spíná-
Pane, jen trochu klidu dej-
pod oknem mokne starý Hemingway.

Zahradou brouzdají bosé nohy,
Armstrong se usmívá, i k tomu má vlohy,
pak místo tónu jen krátký vzlyk,
zachmuřil čelo, tatíček Masaryk.

Chtěl bych být kapkou toho vína,
chtěl bych být nocí, jež neusíná,
chtěl bych být deštěm plným naděje,
chtěl bych být perem v ruce Hemingwaye,
chtěl bych být bosý jako děti,
chtěl bych být vráskou každé pleti,
chtěl bych být touhou tepající v duši,
chtěl bych být vůlí, která do zdí buší.

Je ticho a tma,
a vzduch zas tolik voní
kyticí, která na stole je pro ni,
je ticho a tma,
zůstanou prázdné moje dlaně,
prázdné a hladové jako krky saně,
je ticho a tma,
a víčka se už klíží,
sny jako slzy pod ně už se plíží,
je ticho a tma,
láska, jako křídla motýlí
přilétne, však zmizí za chvíli.