P.K.

Bloudím tu sám ve svém srdci,
jméno tvé jak jeho štít,
oči klopím, vždyť jsem v konci,
v slzách svých se snažím křtít.

Srdce mé’s mi dávno vzala,
lžu, to já sám ti je dal,
tys mě pevně odmítala,
když jsem s tebou ve tmě stál.

Jsi krásná jako nebe,
když opustí jej chmury,
bez tebe mé srdce zebe,
jen čeká pomoc shůry.

Tvůj hlas teď zní v tom srdci
jemnější než vše, co znám.
Snad jemnější jsou jen tvé vlasy,
ty, jichž se nedotýkám.

Krásnější snad tvého hlasu
jsou slova tvá, jak gazely,
jež rozdrtí kamení masu,
však něžně hladí ucho mé.

Proč odmítáš jen moji lásku?
Věř, čistá je jak studénka,
v niž odhodit chci smutnou masku
a poznat tě, jsi hádanka.

Já něžněji tě toužím chovat,
než mladík chová milou svou,
den po dni tě chci objímat,
a ošetřovat duši tvou.

Tys odmítla a já ti věřím,
i Bůh můj ví, že nejsem on,
však láskou svou podobnou mořím
chci utopit vší pochybnost.

Slova má kdybys teď mohla číst
a hledat v nich mou pohnutku,
pak viděla bys, tím jsem si jist,
jak miluji tvou osůbku.

Ty krásná jsi vně jako uvnitř,
mám rád každou tvou myšlenku!
Moc přál bych znát si, kým jsi uvnitř,
v tvém srdci číst si do věků.

Bez tebe nejsem ani půl,
ty pro mě mocná naděj jsi,
že nezůstanu sám jak kůl,
co mračí se až na časy.

Kéž přijala bys lásku mou,
mě opustil by smutku soud.
Já prosím Boha modlitbou,
by pustil mě v tvůj srdce kout.

Miluji tebe a žádnou jinou,
tak prosím, staň se mou ženou!?