Vzdalující se slunce
Vzdalující se slunce
je krásné, přesto smutné tak,
že žalem se mi svírá srdce
a chtěla bych to změnit, ale jak?
Dívám se z povzdálí, jak slunce září,
ale při mé přítomnosti je to jiné,
jako bych byla mrak, na který se mračí,
jako by to snad nemělo být divné.
Chci zářit se sluncem,
chci cítit jeho žár,
však nechci smutná být
a stát jen opodál.
Ano, mračím se,
ale ne z rozmaru,
trochu bojím se,
že žiju ve strachu.
Hloupými myšlenkami
jen se tu zabývám.
A čas svůj cenný
zbytečně vyplýtvám.
Komentáře (3)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Nikam nepospíchej, Inies, v životě je nutné rozjímat nad tím vším, čím procházíme - je to i práce na nás samých, takže to není ztracený čas..
Já si myslím, že slunce v nás probouzí smutek nad tím, co nemůžeme mít, protože nás příliš poutá k tomu, co je našim očím viditelné a srdci libé.. a nedosáhneme-li k tomu, uvědomujeme sí tím hlouběji naši nedokonalost a odrazem toho propadáme pocitu marnosti a smutku.
Kdyby ale nebylo smutku, neuvědomovali bychom si radost. Taky mi častokrát připadá, že na 10 deka radosti připadá půl metráku smutku, ale smutek nebo bolest je mnohem lepší inspirátor k psaní.
A jestli z toho, že se člověk plahočí smutkem a bolestí, má nějakej rarášek radost, protože tak může hodovat na naší síle, stačí se upřímně usmát, aby mu ten jeho samolibej úsměv zkysl a začal řvát hlady. Nebo ne? :-) Nás nikdy nedostane! ;))
15.03.2009 08:23:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
Nefilozofuj nad svým já, zkus to za pětadvacet let,
abys zjistila, co jsi v životě zmršila, ztratila,
zkurvila,. Jaké synonymum na to ještě je?
18.11.2008 19:44:00 | jehlaspichlas