Kmet 1. část

Jede vlak dlouhou strání,
Kam asi? Nemá zdání.
Vezou se v něm samí cvoci,
však ne ve dne, jenom v noci.

A já jedu s nimi také.
Naproti mně sedí jakýsi starší pán.
Oči majíce krátkozraké,
nosí černé brýle, nu, takový ten kmán.

Před chvílí měl nos v novinách zabořený,
hned nato, co je položil, usnul jak nemluvně.
Hledím skrz okno, jež je zamlžený.
Venku se rozprostřela tma velice přítulně.

Rozsvítily se lampy a zároveň začalo prudce pršet.
Kapky bubnovaly na střechu vlaku.
Vtom udeřil blesk jako kamínek praku,
muž naproti vyděšeně nadskočil, musejíc se přidržet.

„Taky ses tak moc lekla?“
Proč mi ten člověk tyká?
„Ne,“ říkám celá vzteklá.
Ať se mě nedotýká!

Nesměle jsem koukala doblba,
jen ať si mě už probůh nevšímá.
Ale on troufale pokračoval,
musel dál provokovat, ničema.

„Odkud jedeš?“ ptal se vesele.
„Ze školy,“ odpovídám suše a bez zájmu.
„Baví tě?“ jako by říkal – já tě zaujmu!
„Ne, nemám tam žádné přátele.“

„A co tedy děláš ve svém volném čase?“
„Skládám básničky,“ teplouši, nech mě!
„O čem?“ nepřestával ve slovním zápase,
Světlo, nezhasínej, mám strach ve tmě!

A je to tady, světlo zhaslo!
Mamí, nenechávej mě tu s ním,
jsem jako kuře, jež se třáslo,
můžu odejít, prosím pěkně, smím?!

„Ach ne. To je tou bouřkou. Bojíte se?“
„Bojíte? Proč mi najednou vykáte?“
„Promiň. Mám na tebe mluvit, aby ses nebála?“
Ne, toť dobrý, ty jeden literáte!