Já opravdu nevím ...

Lásko, včera jsi otevřel své srdce jak skříňku Pandořinu,
tisíce otázek z něj na mě se vynořilo a já necítím vinu ...
Ani všichni filozofové světa nepomohou nám,
rozřešení naší lásky jen Ty mně a já Tobě dám.

Je nám spolu tak krásně, budoucností se zaobíráme,
skrývat naši lásku nás již nebaví, oči před problémy zavíráme.
Ptáš se jestli bych mohla s Tebou žít ,
Hamlete, toť otázka: "Rodinu opustit či neopustit?"

Kdo je příčinou, kdo zavinil, že z flirtu láska se zrodila?
Dokázala bych to? Po tolika letech manželství zahodila?
Vím, že šťastně jsem se v něm necítila již delší čas ...
Ale opustit milovanou dceru a začít od znova zas?

Nevím co dělat mám, otázky honí se hlavou.
S Tebou jsem šťastná, pro jiné bylo by to ale zradou.
Nechci rozbít Ti rodinu, vzít tatínka dětem ...
V myšlenkách bloudím jak tulák širým světem ...