Slunce a kopretina

Jednou, když kopretiny padaly z nebe
pokrývaly krásou všechno co krásné ještě nebylo,
uvidělo slunce v tom dešti tebe,
někoho, o kom se mu ani nesnilo.

Zpočátku zdálo se,
že slunce je moc teplé, aby přežily,
ale přišla zpráva,že dokázat se dá,
aby kopretiny sněžily.
A v každém ročním období jim všichni kolem věřili.

Těch 94 kopretin, které cítil by i bezcitný
plavalo po ulicích,
vryly se do těla i do duše,
jak všech bdících, tak i spících,
když sneslo se slunce všech nevěřících.

Zjistilo, že kopretinu nic pří životě neudrží tak,
jak krásné, zářivé slunce jasné.
Ví to, i tráva to zpívá když zatemní se zrak
Slunce už bez ní nemůže být šťastné.

Dálka mezi sluncem a kopretinou srdce trhá,
pláč oblaků na zem dopadá.
Těžce slunce paprsky na ní vrhá,
smutné to i trávě připadá.

Vnímá, už nemůže být víc
vždyť dnes můžou se ještě milovat.
Jenom tak ležet, jenom tak usínat,
sebe navzájem zahřívat.

I přes dálku,
která někdy nekonečná zdá se
doplave záře na polárku.
A kopretina se sluncem můžou zase smát se.

Kopretinu už vzít slunci nikdo nemůže,
na trávě ji nenajdeš, podívej se výš
je u slunce,tam nahoře ji uvidíš
a tam už zůstane.
Nic víc už láskou tak nevzplane

Tak jako SLUNCE a KOPRETINA