Jak jsem to mohla dovolit?

Všechno sladké, všechno pěkné,
a prý "Konec?", to se Ti řekne,
za celou dobu, nevidím Tvé chyby,
radši bych spadla svázaná mezi ryby,
tam, z mostu, kde jsi to řekl,
doufala jsem, že ses spletl,
ne, Ty řídíš se tvou hlavou
a mně tisíce slz Tvé srdce kradou,
již nejsem jeho paní, ani ne služebná,
tůně slz teď zdá se být bezedná.

Kdo mi vzal tu krásu Tvou?
Kdo poví pravdu neznámou?
Kdo zhatil ty krásné sny?
Kdo zamazal ty jasné dny?

Do Tvého srdce, mapy jsem ztratila,
za svá slova, těžce jsem platila,
teď kdo řekne "miluji tě" nežně,
když Tvůj hlas už neslyším tak běžně?

Teď těžší, než může být,
je Tvojí osobnost ochránit,
od všech blbů, holek a zla,
protože mě už halí temnota.

I přes mrtvé oči uslzené,
já budu sledovat (teď již) štěstí Tvé,
budu příst Ti do ouška,
ráda budu Tvoje rohožka.
Již teď jsem hračkou na hraní,
co se před Tebou uklání,
co neskrývá velkou lásku svou,
které se tvář mění na smutnou.

Šanci mi nedáš, zbytečnost,
ano, ano, jenom má blbost,
jak se to vlastně stalo?
Vstala jsem a už to tu bylo?

Mé srdce bylo zasaženo vraždou
a má mysl přesvědčená pravdou,
pravdou zlou a zoufalou,
už jen chvíle a mé oči vyhasnou.