Alespoň na chvíli v pohádce

Temné ranní nebe posypané hvězdami, zas do práce spěchám ....
Déle jak půl roku TY mi ji zpříjemňuješ a to líbit si nechám.
Vždy jsem měla svou práci ráda, nevadí mi hodiny v ní strávené.
Útěchu našla jsem v Tobě, mé dny už nejsou marné a ztrápené ...

Nemohu se dočkat až ráno se probudím, přepychem stal se budík,
jak ve snách se umyji, obléknu, nalíčím, nasnídám, poklidím ..
Netrpělivě vyhlížím svou lásku a ona mne nenechává čekat, bohudík!
Srdce mi láskou usedá, když přicházíš, když Tě zas vidím.

Polibků se nemůžeme nabažit, pevně se k sobě tiskneme,
vypadá to, že než přijdou ostatní více už nestihneme.
Opak je pravdou, my po sobě toužíme jak nikdo nikdy předtím,
něžně mě uchopí za ruku, neexistuje nic jiného když jsem s ním ...

Jak v pohádce mávnutím kouzelného proutku vše se změní,
kanceláře a chodby ponuré se v přepychové komnaty mění.
Lákají milence alespoň na chvíli vstoupit a něžně se milovat,
líbat se, laskat, hladit a slova věčné lásky a štěstí si slibovat ...

Pak celý den z těchto nádherných vzpomínek energii čerpáme,
podíváme se na sebe a jen my dva víme, proč se červenáme ...