Lovec a šelma XLIX.

Lovec šel bez přestávky celou noc,
využil toho, že terén dobře zná,
nepřijít tam pozdě přál si tak moc,
má o ně strach, tak proč si to nepřizná.

Už zvykl si na její přítomnost,
na to zvláštní mrazení po zádech,
kdy nejasná byla budoucnost,
když cítili navzájem svůj dech.

Byla temná noc, jen měsíc zářil,
když s fenkou po známých cestách šel,
těžký náklad mu rychlý postup mařil,
v hrudi tlukot srdce slyšel.

Před cestou připravil i náboje,
snad nebude je muset použít,
neměl rád mezi lidmi rozbroje,
vždycky přál si s nimi v míru žít.

Krajinu kolem sledoval bedlivě
a vnímal i jemné záchvěvy větru,
noc působila najednou tesklivě,
obavu cítil na každém metru.

Snad jen fenka ho uklidňovala,
cizí osoby zaregistrovala by,
zatím naprosto klidně se chovala,
být co nejdříve u srubu ale chtěl by.

Už začalo svítat, když je zahlédl,
tři siluety ve velké dálce,
na fenku smutným okem pohlédl,
vycítila, že její podporu chce.

Hlavu strčila mu do dlaně,
ucítil dotek hebké srsti,
pak podíval se do dálky na ně,
snad nemají ty nejhorší pasti.

Zvolili tempo mnohem rychlejší,
na cestě zná ještě jednu zkratku,
prosím, buď ráno opatrnější,
ať koťata mají stále matku.

Přiblížili se hodně díky zkratce,
cesta nocí stála je mnoho sil,
dech škrcený na času oprátce
ustal, když výstřel ticho prorazil...