Den poslední

Vykvetly poslední orchideje duhy.
Srdíčka bílých koní s křídly splatila své dluhy.
Západ slunce na modrém obzoru snů.
Poslední západ, konec všech našich dnů.
Chviličku po chvilce mizí paprsky poslední.
Na modré louce vytryskl poslední slaný pramen.
Další už nepřijdou, už se nerozední.
V klenbách hor zazněl poslední tichý amen.
Po bílých cestách, cestičkách pána osudu.
Odbíjí hodiny na modrém poli.
Odbíjí čas co srdíčko, už tu nebudu.
Minutky co strašně moc bolí.
A řeka červené vody, co teče se stříbrných hor.
Kde růžové mraky slzy roní.
Andílků na nebi ukolébavku zpívá celičký zbor.
Dívám se na hladinu, chtěl bych chodit po ní.
Barevné holubice a motýli ze snáře.
Na obzoru slunce zašlo, oči sklopily se do polštáře.
Tohle bude poslední můj sen.
Tak jako odbyl právě poslední den.
Usíná mysl a usíná tělo.
Nezbylo pro něj už lásky, tolik jí přesto chtělo.
Jako knížka má svou poslední stranu.
Jako kostka osudů co má svou ostrou hranu.
Skončily naděje, už nepřijde láska.
Polštář na očích je jak smutná černá páska.
Končí už poslední sen, končí a zavírá se brána.
Do srdíčka přibyla poslední rána.
Už se s prohrou smířilo, už prostě nebolí.
Život bez štěstí a bez lásky si nikdo nezvolí.
A pak otevřel jsem oči, do pokoje další paprsek slunce vlétl.
A starý strom co už dávno odešel zase kvetl.
Vyšel jsem před dům a ona tam seděla.
Byla tak krásná, ona o mé bolesti věděla.
Už vím že i den co vypadá jako poslední posledním není.
Že i když to bolí, jednou se vše změní.