Reminiscence

Jsem to já, ten co kdysi si nebyl jistý –
co přesně cítí, co není dokonalý, co chyby dělá místy,

jsem to já, co rád je za to, že ji kdysi poznal –
byla pro něj vším, nic jiného neexistovalo, pro ní by se rozdal,

jsem to já, ten co kdysi smutnil, náhle když o ní přišel –
co chtěl pro ni to nejlepší, měl s ní plán, přál si, aby vyšel,

jsem to já, co se snažil se zapomenout, žít bez ní se naučil –
co chtěl se vším skoncovat, aby byl konec, aby už jej život umučil,

jsem to já, co potřeboval dostat se odsud daleko –
být jen sám se sebou, přemýšlet, šťastný se tvářit naoko,

byli jsme já a ona, co k sobě cestu poté znovu našli –
co si odpustili, bylo jim smutno bez sebe, jako zabalené dárky, co náhle přijdou o mašli,

byli jsme já a ona, co spolu chvíle krásné zažili –
všechno najednou dávalo smysl, nebylo bolesti, štěstím jako dvě hvězdy na nebi zářili,

byli jsme já a ona, co dlouho teď byli bez sebe, osud jím se zvrátil –
a zbyl nakonec jen on, co přál si, všechno aby jako jedním mrknutím zase, tak jak dříve bylo, vrátil…

[Ptali se jej, co by si přál ze všeho nejvíc.
Odpověděl jim: „Aby byla v životě šťastná.“]