Tak dost!

Ze začátku, jsem k tobě obdivně vzhlížela,
já zaslepená byla jsem tvou něhou lhavou.
Proč já husa slepá se s tebou tak sblížila,
a nenechala si to pořádně projít hlavou.

Jediné slovo z tvých úst,
mne dokázala ranit jako meč.
Proč jsem ti vždy odkývala,
potvrdila tvou průzračnou lež.

Naštěstí přešla mě ta láska,
za to bohu jsem děkovala.
Byli jsme jedna kopa, cházka,
s tebou jsem se radovala.

Bohužel to pěkné
muselo jednou skončit.
A tak lásky jedné,
začla se nenávist zračit.

Každá záminka, směšná věc,
tak znamenala jasnou hádku.
Nevnímajíc okolnosti přec,
říkajíc si při tom pohádku.

Nenávidím tvé vyjadřování,
když mlčíš, pomalu rostu.
Nulová možnost vyrování,
mám chuť skočit z mostu.

Chci to skončit, není lež pravda,
běž za tou cuchtou svou.
Tak dost. Už nekryju ti záda,
nechci již vzpomínat na duši tvou.